Fakta vs. mýty: Klimatické změny a dekarbonizace

Žijeme v postfaktické době: v době přemíry informací. Ke každému významnému společenskému tématu produkují média a sociální sítě záplavu informací, komentářů a názorů, které leckdy nesouvisí s aktuálním stavem vědeckého poznání daného problému a mají bohužel pramálo společného s objektivitou, logickým úsudkem či prostým selským rozumem. Ověřené skutečnosti a prokázaná fakta se v mediálním a veřejném prostoru často střetávají s mýty, stereotypy a polopravdami, v tom horším případě s cílenými dezinformacemi, hoaxy a fake news. Téma klimatických změn není v tomto směru výjimkou, naopak je v mnoha ohledech zářným příkladem potkávání se těchto dvou zcela odlišných světů.Pojďme si na několika vybraných příkladech ukázat, jaké zavádějící a nepřesné úsudky o dekarbonizaci a ochraně klimatu putují tuzemským éterem.

V Česku se klimatická změna nijak dramaticky neprojevuje.

Řada vědeckých studií a měření dokazuje, že s prohlubující se klimatickou změnou stoupá pravděpodobnost a intenzita extrémních projevů počasí. Pokud jde o Česko, stačí si namátkou vzpomenout na rekordní vlny veder v létě roku 2015, řádící tornádo na Hodonínsku a Břeclavsku v červnu 2022 či letošní zářijové povodně. Dále je třeba připočíst pravidelně se opakující epizody sucha, několikeré kůrovcové kalamity, soustavné ubývání sněhové pokrývky, ale také dramatické výkyvy počasí v jednotlivých měsících, kdy například letošní únor byl v Česku o šest stupňů teplejší oproti průměru let 1991 až 2020, březen skoro o čtyři stupně a pak v druhé polovině dubna zčistajasna udeřily ničivé celonoční mrazy, které významným způsobem poškodily úrodu v ovocných sadech a na vinicích. Je již téměř jisté, že právě rok 2024 se co se týče výše průměrné teploty stane nejteplejším rokem v historii pozorování (v pražském Klementinu se měří od roku 1775, v Brně od roku 1800) a vůbec poprvé tato hodnota zřejmě přesáhne 10 stupňů Celsia.

Ochrana klimatu je velmi drahá záležitost. Když už máme něco dělat, tak určitě ne snižovat emise skleníkových plynů, ale případně se jen soustředit na tzv. adaptace.

Věnovat se pouze realizaci adaptačních opatření, která pomáhají přizpůsobit se projevům a dopadům klimatických změn, už rozhodně nestačí. Evropa je nejrychleji se oteplujícím světadílem a oproti období před průmyslovou revolucí se zde průměrná teplota zvedla o 2,2°C (v Česku je to dokonce více, blížíme se už k hodnotě téměř třech stupňů!). Účet za všechny zmiňované extrémní meteorologické jevy, kterých bude do budoucna přibývat (škoda za letošní povodně se dle odhadů blíží 50 miliardám korun), jasně převyšuje náklady na snižování emisí skleníkových plynů. Investice do dekarbonizace energetiky, dopravy, průmyslu a jiných odvětví nejsou samoúčelné, vedle snížení samotných emisí v sobě skrývají celou řadu dalších benefitů: lepší ovzduší, zdravější obyvatelstvo, zelenější města, udržitelná a inovativní ekonomika, nové perspektivní obory a na to navázaná tvorba nových pracovních míst atd.

Green Deal je o celoplošném zákazu aut se spalovacími motory.

Toto tvrzení je hlubokým nepochopením smyslu tzv. Zelené dohody pro Evropu (neboli Green Dealu). Rozsah této dohody je mnohem širší. Jedná se o novou strategii růstu pro Evropu, jejímž cílem je transformovat EU na spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou, která efektivně využívá zdroje a která směřuje k dosažení klimatické neutrality kolem roku 2050. V praxi klade Green Deal a jeho implementační balíček „Fit for 55“ důraz například na energetické úspory, snížení závislosti na drahých fosilních palivech z dovozu a zároveň respektuje rozdílnou výchozí pozici jednotlivých členských zemí, tzn. počítá s tím, že průmyslovější země včetně Česka budou na modernizaci a dekarbonizaci ekonomiky potřebovat více času a zejména více peněz. Proto vznikl jako jeden z klíčových finančních nástrojů tzv. Modernizační fond, kde má Česko na své nízkoemisní projekty k dispozici zhruba 350-500 miliard korun (v závislosti na aktuální ceně emisních povolenek). Co se týče citovaného zákazu, ten by se po roce 2035 týkal nově vyráběných vozů, nikoliv těch stávajících. Pod tlakem automobilového průmyslu, který považuje dosažení stanovených unijních klimatických cílů v oblasti dopravy za nereálnou věc, může v nejbližší době dojít k přehodnocení tohoto zákazu, o čemž se momentálně vede na půdě EU a národních států intenzivní debata.

Zelená transformace zničí evropský průmysl. Většina českých podniků se díky tomu dostane do finančních problémů a dokonce může i zkrachovat.

Hlavním cílem zelené transformace je to, aby se Evropa stala světovým lídrem v oblasti výroby čistých technologií. To je čistě pragmatické hledisko. Evropa chce na dekarbonizaci vydělat a tím zajistit minimálně udržení stávající životní úrovně pro své obyvatele. Samozřejmě nelze očekávat, že každá firma zvládne přechod na udržitelnou formu podnikání bezbolestně, v kontextu tržního prostředí budou i poražení. Každopádně podniky, které se včas pustí do snižování své uhlíkové stopy, nebudou tolik vystaveni riziku vypadnutí z globálních, národních či regionálních dodavatelsko-odběratelských řetězců, jako ty společnosti, které tento klíčový trend dekarbonizace opominou. V českém prostředí se navíc málo mluví o tom, že produkci nízkoemisních technologií a výrobků se už u nás zabývá velké množství firem a s úspěchem je vyváží do celého světa. Ať už jsou to třeba podvozky bez pohonu (v segmentu železniční dopravy), vodní turbíny, chladící a mrazící zařízení nebo například kompresory a pumpy, minerální izolace a přístrojů pro analýzu plynů a kouře. Analytici v rámci iniciativy Druhá ekonomická transformace (2ET) prošli světové žebříčky v oblasti zeleného průmyslu a na základě jejich podrobného studia dospěli k závěru, že Česko má v tomto ohledu opravdu značný potenciál. Jinak řečeno, naše země disponuje druhou nejlepší (!) kombinací vybraných indikátorů, které měří schopnost průmyslu vyrábět „zelené“ produkty.

Větrníky mají samá negativa. V naší krajině je nechceme.

Ve vztahu k větrným elektrárnám koluje mezi českou veřejností řada nepravd a předsudků. Od jejich údajné hlučnosti přes argument, že hromadně zabíjí ptáky (což nebylo nikdy prokázáno) až po bizarní tvrzení, že prý tyto věže vydávají jakési nebezpečné elektromagnetické záření. Všechna tato nařčení nemají reálný základ. Přitom se málo poukazuje na přednosti větrníků. Jsou levným, lokálním a dostupným zdrojem pro výrobu elektřiny. Obce, v jejichž blízkosti se nachází, dostávají v případě solidní dohody s investorem pravidelné finanční příspěvky do svých rozpočtů, které pak mohou použít na různé investiční akce či přímo svým obyvatelům  kompenzovat část nákladů na energie. Do budoucna díky legislativnímu ukotvení tzv. komunitní energetiky bude pak možné, aby lidé odebírali levnější elektřinu přímo z dané větrné elektrárny. Česko by do roku 2030 potřebovalo zpětinásobit stávající množství instalovaných větrníků, to znamená postavit zhruba 200-300 nových věží o výkonu čtyři až pět megawatt. Na místě tedy určitě nejsou obavy, že by větrné parky zaplavily velkou část Česka.

Proč bychom jako Evropa měli snižovat emise skleníkových plynů, když třeba taková Čína na to úplně kašle?

Fakta hovoří o úplném opaku. Čína v posledních letech opakovaně uvádí každoročně do provozu obnovitelné zdroje s celkovou instalovanou kapacitou srovnatelnou či dokonce přesahující počínání „zbytku světa“. Aktuálně je v Číně v procesu výstavby impozantních 180 GW solárních and 159 GW větrných parků, což je více jak dvojnásobek toho, co připravují ke spuštění ostatní země světa. Díky tomuto masivnímu rozvoji zdrojů čisté energie je možné, že právě už v roce 2024 dojde ke zlomovému momentu, kdy emise CO2 ze strany Číny začnou nabírat sestupný trend. To by směrem ke globálními úsilí zpomalit klimatické změny byla nesporně povzbuzující zpráva.